Rudolf II. a jeho doba

Z dosavadních odborných prací i beletristických děl pronikl císař Rudolf II. (1552 —1612) do obecného povědomí jako podivínská postava, udivující současníky mnohem více svéráznými životními způsoby než opravdovými vladařskými schopnostmi. Už za svého života k sobě poutal pozornost nákladnými sběratelskými zálibami a mecenášskou podporou dovedných řemeslníků, výrobců měřicích přístrojů, badatelů i alchymistů a podivných šarlatánů, ale také nevypočitatelnými reakcemi na běžné životní situace a lhostejností ke konvenční morálce a k vladařskými povinnostem. Historikům se sice podařilo dokázat, že v závěrečné fázi života, nejspíše po roce 1600, už bylo Rudolfovo chování silně ovlivněno duševní chorobou, která mnoho císařových činů zkreslovala, ale v celkové charakteristice císaře a v určení jeho místa v dějinách se zatím neshodli. Rozdíly v názorech jsou místy až extrémní. Zatímco pro jedny byl Rudolf II. především cílevědomým představitelem evropského manýrismu, jiní ho považovali za neodpovědného šílence, který svým subjektivismem přivedl monarchii na pokraj zkázy. Všech stránek Rudolfovy povahy si všímá i nový životopis Josefa Janáčka, v němž se na rozdíl od ostatních Rudolfových biografií klade největší důraz na konfrontaci císaře s jeho vladařským posláním. Janáček vychází z názoru, že ani vrozený sklon k lehkomyslnému opomíjení vladařských povinností, ani nepopiratelná psychóza nemohly Rudolfa zbavit odpovědnosti za korunu říšskou, uherskou a českou a za všechny hodnosti, které mu připadly po otci jako vládci středoevropské monarchie, a pod tímto zorným úhlem také Rudolfa představuje od útlého mládí až do zralého věku. Sleduje, jak je Rudolf vychováván ve Vídni a u španělského dvora v následníka trůnu, a odhaluje, jak se formoval lidský a panovnický profil mladého prince. Současně obrací Janáček důsledně pozornost k pestrým souvislostem Rudolfovy vlády a podává tak obraz doby, v níž Rudolf II. žil a působil. Ve své nejnovějši knize přistoupil Josef Janáček k zpracování životopisu císaře Rudolfa II. po svědomitém studiu dostupných pramenů. Vrací se k tematice, kterou se zabývá více než tři desítky let, a může proto zaujmout v mnohém směru vlastní postoj jak k životopisu císaře, tak k četným problémům rudolfínské epochy. Jeho plastický a výstižný portrét císaře Rudolfa II. je pozoruhodným příspěvkem k poznáni dynamického obsahu předbělohorské epochy.